Vítejte

                                                                            Hříbě

Na jedné bezvýznamné pláni bylo stádo, kterému velil silný bílý hřebec a plavá klisna Isabela. Bylo tam spousta hříbat. Včetně černobílé Bety, světle hnědého Karose a ryzáka Kase. Bety a Karos byli jediný kdo se s ním bavil, protože Kas pořád mluvil o ohnivém hřebcy. ,,Bože, je to jen pohádka! Žádný ohnivý hřebec neexistuje!" Přesvědčovala svého kamaráda Bety. ,,A jak to víš? Určitě tam někde je a já ho najdu!" Protestoval Kas. ,,A kdy?" Zajímalo ji. ,,No, někdy." Špitl Kas. ,,Spíš nikdy!" Opravila ho Bety. Karos jen nečině přihlížel na své hádající se přátele. Bety se ho snaží přesvědčit, aby o něm pořád nemluvil. Karos to totiž už dávno vzdal. ,,Víš ty co?! Já na to kašlu!" Odfrkla si. otočila se  a šla. Karos šel hned za ní. Kas jen sklopil hlavu a díval se na své vzdalující se přátele. Jeho matka je přece oblíbená, tak proč on je tak neoblíbený? Chtělo se mu brečet. Jeho matka Goiga viděla že je její syn smutný a hned za ním přiběhla. Jemně se ho dotkla nosem a příjemně mu funěla do tváře. ,,Proč jsi tak smutný, Kasy?" Zeptala se ho jemným hlasem. ,,Proč se se mnou nikdo nechce bavit? Proč mi všecí říkají že ohnivý hřebec je jen pohádka?" Naříkal Kas. ,,Ohnivý hřebec existuje, stačí tomu jen věřit. Nemusíš všem stále dokola říkat jak je úžasný. Měl by si mluvit i o jiných věcech než je ohnivý hřebec." Vysvětlila mu. ,,Dobrá, zkusím to." Odpověděl sklele a šel za ostatnímy. ,,Ahojte, nezahrajem si hoňku?" Zeptal se a všichni horlivě přikývli.

Velký ryzák spal na kopci. Najednou po něm začala dupat hříbata. Zvedl hlavu a rozhlídl se, poté se postavil a odfrkl si. Hříbata si chtěla hrát a on to hnet pochopil. Začal je honit. Schválně byl pomalejší než oni. Kéž by měl vlastní hříbata. Párkrát zaržál a odfrknul si. Tohle nedělal dlouho. Hřebec najednou prutce zastavil. Před sebou měl mohutného hřebce, který mu dal jasně najevo že zde není vítaný. ,,Co tu chceš?! Jsi zde vítaný jestli se chceš přidat do stáda, ale jinak ne!" Informoval ho vztekle. ,,Nechci se přidat do stáda, ale ještě se mi pryč nechce a kvůli tobě pryč nepůjdu." odsekl. Hřebec ho hryzl do nosu, otočil se a kopl ho do prsou. Ryzák se naštval, vzal do jako výzvu, ale neměl náladu se rvat. Zvýše se na hřebce podíval, poté sklonil hlavu a začal se vzpínat. Když dopadl na zem vzplanula mu hříva i ocas. ,,Jsem Fuego, ohnivý hřebec." Řekl a temně se dival na hřebce. Hřebec se jen vystrašeně díval, ale zachvíli přešel do svého obvyklého klidu. ,,Ohněm mě nezastrašíš." Řekl klidným hlasem. Fuego se narovnal a zase se na hřebce podíval z výše a hrábl kopytem. Hřebec za sebou uslyšl zoufalý řehot koní. Prutce se otočil, jediné co viděl byly plameny. Plameny, které obklopovali celé stádo. ,,Klidně je zabiju." Zašeptal Fuego. Hřebec se vyděšeně podíval. Byl statečný a nechtěl utéct. Hlava říkala běž, srdce říkala zůstaň. Vždy poslouchal hlavu i srdce, ale deť se nemohli shodnout. Poprvé v životě byl v tak zoufalí. Nohy se mu třásli a on kolaboval. Snažil se udržet. Vzal poslední zbytky sil. ,,Zabij místo nich mě." Nevěděl co říkal. To nebyla hlava, ale srdce. Doufal že se z něj vysmolí něco inteligentního, ale ne. ,,Prosím." Špitl. Fuego se na něj podíval svým ohnivým pohledem a poté sklonil hlavu a mile se usmál. ,,Samozřejmě." Frknul a plameny ustaly. Hřebec si jen oddechl a pomali se kácel k zemi. Nabral všechny síli. ,,Děkuju, můžeš mě zabít!" Sotva to dořekl, zavřel oči a skolaboval. Všecí lyšeli co jejich vůdce vykřikl. Všecí ho chtěli zachránit, ale nikdo se neodvážil. Hříbata byla odvážnější a rychle běžela za Fuegem. ,,Nemůžete ho zabít!" ,,Máme ho rádi." ,,Je to ten nejlepší vůdce." ,,Vždy nás chránil." Křičela jedno podruhém. Fuego se mile usmál. ,,Ne, nebojte se." Vyslovil,otočil se a odběhl. ,,Tak zase někdy." Rozloučil se s nimi z dálky. Hříbata se jen vesele dívala.

Ista, Chuck, Bety, Kas, Karos a jeho sestra Karen si spolu vesele hrály. ,,Isto!" Zavolal naštvaně Nien. Ista se k němu pomalu plížila. ,,Řkal jsem ti že se s ním nemáš bavit!" Ista jen přikývla a zamířila k matce. ,,Měl by být rád že je stále naživu." Řekl si sám pro sebe. Kas věděl že jeho vůdce ho nemá rád, neví proč, matka mu to nikdy neřekl. Byl smutný, moc smuný. Otočil se a sklesle mířil k matce. Ostatní se na něj jen smuně dívali. Nechápali proč ho jejich vůdce tak nesnáší. Několikrát se ptali rodíčů, ale ti nic nevěděli. Už i jeho otce nesnášel. Odpověděli jim. Ista svého otce nesnášela, ale i ho milovala. Měl jen jeden nedostatek a ten mu odpustí. Štve ji že mu nikdy něřekne důvod proč ho nemá rád. Parkrát nad tím přemýšlela, ale jinak se tím moc nazabívala. Má své přátele a ti ji stačí. Matka se na svou dcerku smutně dívala. Chtěla pro ni jen to nejlepší, ale bohužel to někdy nevyjde.